Od plýtvání k hojnosti: jak regenerativní zemědělství dokáže uživit svět

V přírodě blízkých chovech krávy spásají trávu a kuřata si vyhrabávají hmyz. Mění tak to, co bychom sníst nedokázali, na potraviny. Ve velkochovech však zvířata dostávají obiloviny, ze kterých bychom jinak mohli upéct chleba nebo pizzu.

Představte si svět, ve kterém se vyrobí dostatek jídla k uživení dvojnásobku současné světové populace, avšak polovina z tohoto množství jídla se vyplýtvá. A to je skutečnost, ve které kvůli průmyslovým velkochovům žijeme. Tento systém plýtvá cennými zdroji a prohlubuje problémy hladu a ničení životního prostředí.

Průmyslové zemědělství (neboli intenzivní živočišná výroba) bývá vnímáno jako nutné zlo existující v zájmu uspokojení rostoucí světové poptávky po mase.  Kuřata, prasata i krávy zavřené v klecích, kotcích nebo výkrmných ohradách jsou krmené obilovinami. Ne každý však ví, jak obrovské množství poživatelných surovin, které by mohly uživit celé miliardy lidí, velkochovy spotřebují.

Průmyslové velkochovy více jídla vyplýtvají, než vyprodukují. Kolik přesně se v nich vyplýtvá? Dostatek k uživení dvou miliard lidí. To je více než očekávaný nárůst světové populace do roku 2050. Stačilo by jen ukončit velkochovy, a všechny tyto lidi bychom dokázali uživit. Dovolte, abych to blíže vysvětlil. 

45 % obilovin jde na krmení zvířat

Když se řekne „plýtvání jídlem“, oprávněně si představíme jídlo, které vyhazujeme doma do koše nebo které vyhodí dodavatelské řetězce supermarketů, či hnijící plodiny ponechané na poli. Největší příčina plýtvání jídlem na planetě přitom zůstává skrytá. Tedy „neviditelné“ jídlo vyplýtvané tím, že je zkrmeno zvířatům ve velkochovech, ačkoli by ho zrovna tak dobře mohli jíst lidé. Z celosvětové sklizně obilovin putuje na krmení zvířat přibližně 45 procent úrody. V tomhle procesu dochází ke ztrátě velké části výživové hodnoty jídla. 

Nárůst průmyslové živočišné výroby způsobil, že hospodářská zvířata přímo konkurují lidem, co se týče potravin. A lidé prohrávají. Zmizela přirozená symbióza s krávami na pastvinách nebo kuřaty vyhrabávajícími hmyz. Suroviny, které my jíst nemůžeme, se neproměňují v potraviny. 

Místo toho dostávají zvířata obiloviny, z nichž bychom mohli péct chleba, koláče a pizzu.

Výroba potravin, jenomže naopak

Tím, že v nich zvířata dostávají obiloviny, nefungují velkochovy jako výrobny potravin, ale naopak – vyplýtvají víc jídla než vyprodukují.

K výrobě ekvivalentního množství kalorií v mase potřebujeme několikanásobný objem pšenice, kukuřice nebo sóji. Na každých sto kalorií zrnin, které zvířatům zkrmíme, získáme zpět jen 7 až 27 procent těchto kalorií v podobě masa. 

I ztráta proteinů je výrazná. Na každých sto gramů rostlinných proteinů zkrmených zvířatům získáme zpět mezi 13 a 37 procenty v podobě masa z velkochovu. Kdybyste někam investovali 100 liber a získali zpět jen 37 liber nebo ještě méně, považovali byste to za výhodný obchod? Ne. Proč tedy totéž děláme s jídlem?

Dochází k obrovskému plýtvání. Velkochovy jsou zásadní příčinou, proč se z našeho světa plného hojnosti stává svět rostoucího nedostatku a hladovění. Není to ale jediná škoda, kterou velkochovy páchají.

Bez půdy přijde konec hry

Vědecká obec varuje, že k vyřešení klimatické změny zbývají poslední roky. Přitom ničivá živočišná výroba je zodpovědná za více emisí skleníkových plynů, než jsou přímé emise ze všech letadel, vlaků a aut dohromady.

Používání chemických postřiků při intenzivním pěstování krmiva vedlo k úbytku opylovačů. Ti jsou nezbytní při pěstování téměř třetiny všech našich potravin. A antibiotika, z nichž jsou více než dvě třetiny podávany hospodářských zvířatům, mohou brzy ztratit svou účinnost.

A potom je tu dopad průmyslového zemědělství na naši půdu. OSN varuje, že pokud vše zůstane při starém, může být do 60 let veškerá úrodná půda na Zemi vyčerpaná. Bez půdy nebude žádné jídlo. Konec hry. Zásadní otázkou zůstává, jak tohle všechno rychle vyřešit, abychom zachránili budoucnost našich dětí? 

Řešení je jednoduché

Odpověď jednoznačně spočívá v navrácení hospodářských zvířat do přírodě blízkých chovů využívajících regenerativní, agroekologické a ekologické metody. Zvířata chovaná na pastvině budou opět proměňovat trávu v jídlo pro lidi.

Prasata a kuřata můžou fungovat jako účinní recyklátoři zkaženého jídla a zbytků a znovu se nám díky nim jídlo vrátí. Rovněž ukončíme velkochovy vynucenou kompetici mezi zvířaty a lidmi o jídlo. 

Regenerativní chov zlepší welfare hospodářských zvířat a prospěje také zvířatům volně žijícím na zemědělské půdě, absorbuje uhlík z atmosféry a oživí úrodnost půdy. Zajistí ideální podmínky pro bohaté sklizně v budoucnosti.

Tyto zemědělské metody obohacují půdu a jsou nadějnou možností, jak povzbudit výrobu potravin.  Podle OSN je možné při udržitelné péči o půdu vyrobit o 58 procent více potravin.

Zastavení úniku plodin

Vědecké analýzy ukazují, že ekologické hospodaření vede k vyšším výnosům v rozvojových zemích, kde jsou potřeba nejvíce. V porovnání s průmyslovým zemědělstvím byl výnos v průměru o 80 procent vyšší. Podle vědců mohou „rozvojové země ekologickým zemědělstvím posílit svou potravinovou bezpečnost“.

V rozvinutých zemích byly průměrné výnosy nižší o pouhých 8 procent. To není žádný plošný kolaps. A ani takovýto pokles by nepředstavoval žádný problém, pokud bychom zvířatům zkrmovali výrazně menší množství potravin vhodných i pro lidi.

Když zastavíme únik plodin a přejdeme na přírodě bližší a regenerativní zemědělství, snáze uživíme svět. Celá polovina obdělávané půdy v Evropě, USA a Spojeném království by se uvolnila, když by už nebylo nutné krmit zvířata zavřená ve velkochovech. Hospodářská zvířata by získala naději na lepší život, vytvářela by lepší a výživnější jídlo a zemědělská krajina by kypěla životem. 

Ruku v ruce se snížením stavů hospodářských zvířat bychom navrátili náš potravinový systém do planetárních mezí a pomohli bychom předejít nekontrolovatelné změně klimatu. Zemědělská krajina by přešla do rukou oněm vizionářským zemědělcům, kteří nám ukazují lepší, soucitnější a přírodě bližší způsoby, jak vyrábět jídlo.

Přechod na regenerativní zemědělství by nejen dokázal naplnit současnou poptávku po potravinách, ale zajistil by i uživení budoucích generací. Pokud přejdeme na skutečně udržitelné metody, zajistíme tím každému člověku přístup k výživnému jídlu a ochráníme naše budoucí sklizně, nezbytné pro ty, co přijdou po nás.

Philip J. Lymbery, globální ředitel CIWF