Kdosi moudřejší než já jednou prohlásil: „Jednou z nejtěžších věcí v životě je mít v srdci slova, která nedokážete vyslovit“. 

Sedím tu, při příležitosti svátku sv. Valentýna píši tyto řádky a napadá mne, že si nejsem jistý, zda kdy budu schopen najít ta slova, kterými bych dokázal vysvětlit, co cítím k těm živočišným druhům, pro jejichž označení běžně používáme slovo „zvířata“.

K těm nádherným tvorům, kteří si zaslouží žít tak, aby jejich život stál za to ho vůbec žít, kteří si zaslouží naši úctu a mají stejná práva žít na této planetě, ale které my lidé až příliš často zneužíváme – tu pro vlastní potěšení, tam pro materiální zisk, nebo třeba jen proto, „že můžeme“.

Neexistuje nic, z čeho by mě jímalo zoufalství více, než z některých jedinců mého druhu, kteří dál a dál vytrvale ubližují zvířatům a zneužívají je.  Zvířata jsou těmi nejslabšími v našem společenství, ale zároveň jsou to stvoření, která do mého srdce vnáší radost. Dávají radost pouze tím, že jsou sama sebou.

A přesto právě toto jsou tvorové – ať už domácí, volně žijící nebo hospodářští – kterým vnucujeme naši vůli. Nad kterými máme moc a kontrolu. O nichž rozhodujeme, zda budou žít, nebo zemřou.

S námi lidmi je to těžké. Spoustě z nás není osud zvířat lhostejný, není nám jedno, v jakých podmínkách žijí, ale kolik z všech těch lidí, co znáte, bere alespoň trochu ohledy na zvířata chovaná na maso?

Vždycky jsem němý úžasem z toho, že někteří „milovníci zvířat“ se nikdy ani nezamyslí nad tím, jakým způsobem nakládáme se zvířaty chovanými pro maso, v jakých podmínkách je chováme.  

To je skutečnost, která vešla ve známost pod názvem „masový paradox“.  

Moje přítelkyně baronka Rosie Boycottová mi jednou řekla: „Pokud bychom v intenzivních chovech, v jakých chováme prasata, měli labradorské retrívry, kteří jsou stejně inteligentní jako ta prasata, byl by z toho kolosální skandál“.

A stejně tak velké množství lidí ani nenapadne pozastavit se nad tím, jaké to pro divoká zvířata je, žít pod zámkem v zoologických zahradách. Nebo nad tím, že zvířata třeba musí snášet bití a mučení, aby byla poslušná, a to jen proto, aby mohla nosit člověka, tančit, bojovat... Prostě kvůli naší povrchní zábavě a potěšení.

Zároveň však také víme, že spousta majitelů zvířat, kteří je chovají jako své společníky, dává svým mazlíčkům přednost před lidmi. Výzkumy ukazují (Pets over People), že jedním z důvodů, proč někteří lidé spíše jako společníka zvolí zvíře nežli člověka, je skutečnost, že zvířata dávají „bezpodmínečný pozitivní pohled“, což je něco, co milovník zvířat v interakci s jiným člověkem nemusí vždy dostat.  

Zvířata rovněž nepřisuzují osobám trpícím duševním onemocněním společenské stigma. A pravidelnost a rutina, jež se pojí s chovem kočky či psa – např. jejich krmení či venčení – odvádí od negativních pocitů nebo je přímo eliminuje a navíc zvyšuje společenskou interakci. To jsou výhody, které snižují stres a osamělost. Neméně důležitý je i pocit, že „můj zvířecí mazlíček mě má rád stůj co stůj“. 

Jisté je jedno: pokud někoho s láskou opatrujete – ať už zvíře nebo jinou lidskou bytost – zažíváte přitom pocity, že vás někdo má rád, chrání vás a nevídaným způsobem si vás cení. Mnozí z nás už měli to štěstí, že pocítili ten dar, že si jich někdo váží jako člověka. Zažili ten pocit bezpodmínečné lásky, který v nás vyvolává dojem, že si nás ten druhý hluboce váží a má nás opravdu rád. To je pocit, který oceňují lidé na celém světě, obzvláště pak na svátek sv. Valentýna.

Já osobně si nejsem jistý, zda kdy budu schopen slovy vyjádřit svoji vděčnost za bezpodmínečnou lásku, kterou mě zahrnuje náš psí nalezenec Duke. Ani tu nezměrnou radost, kterou mám, když jsem se zvířaty a pozoruji je, jak si prostě jen užívají život. 

Pravdou je, že slova tady nejsou vůbec důležitá.  My všichni totiž v hloubi duše víme, co nás naplňuje radostí. A pro mě to je ta hluboká láska a propojení, které cítím se zvířaty. To je motorem, co pohání moji práci i celý můj život. A naštěstí v tom v žádném případě nejsem sám. Kéž to tak bude i dál.