22.03.2021

Dnes, 22. března 2021, je Světový den vody, který vyhlásila OSN.  Chce tak zvýšit povědomí o hodnotě vody a důležitosti ochrany tohoto životně důležitého zdroje, na kterém jsme všichni závislí.

Tento den mi připomíná můj průzkum v USA během psaní knihy Mrtvá zóna: Tam, kde žily divočiny. Sám jsem byl svědkem toho, jak intenzivní živočišná výroba přispívá ke znečištění vody po celém světě.

Vyjel jsem tehdy asi 15 mil na moře v Mexickém zálivu a viděl jsem něco, co připomínalo staveniště. Všude kolem mě byly ropné plošiny. Slyšel jsem o tomto místě uprostřed pustiny z médií. Je to místo na moři, kde nic nežije. Nazývá se proto „mrtvá zóna“. Vodní plocha tak znečištěná, že z ní vymizel téměř veškerý kyslík. Tekutý symbol toho, co se stane, když selžou snahy o prevenci, zmírnění nebo omezení škod na životním prostředí. Mrtvá mořská voda představuje nejhorší možný scénář. O kyslík ochuzená neboli hypoxická masa vody tvoří překážku pro život. Zabíjí téměř všechno, co nemůže uniknout.

Mým plánem bylo vidět mrtvou zónu osobně, nejen z pohodlí lodi. Nasadil jsem si šnorchl a ponořil se do vody. Na úrovni hladiny hráškově zeleného moře nevypadalo nic neobvykle. Když jsem nahlédl do potemnělých hlubin pode mnou, viděl jsem ryby a prostředí kolem mě vypadalo vcelku živě. Došlo snad k nějaké chybě? Znovu jsem se ponořil, tentokrát jsem zadržel dech a plaval víc do hloubky. Nyní se věci začaly vyjasňovat nebo spíš kalit. Několik metrů pod povrchem se vše změnilo. Voda byla chladnější, slanější a mnohem kalnější. Viděl jsem jen velmi špatně a bez potápěčského vybavení jsem se nemohl potopit hlouběji. Sám bych se k mrtvé zóně nedostal, protože byla velmi hluboko pode mnou a pokrývala spodní polovinu vody dusivou přikrývkou.

Je smutné, že mrtvá zóna v Mexickém zálivu není ojedinělá. Taková místa existují po celém světě, ale mezi biology, mořskými vědci a ochránci přírody patří tato k těm nejznámějším. Nyní se může chlubit druhou největší oblastí vody s nedostatkem kyslíku na světě (ta největší je v Baltském moři). Ale je to smutný důvod ke slávě. Zóna se objevuje pravidelně každý rok od února do října a táhne se od břehů Louisiany až k hornímu pobřeží Texasu.

Kdo je hlavním viníkem? Hnojivo.

Podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) je zdrojem problému „plovoucích zelených oceánů“ kukuřice a sója na Středozápadě Ameriky. Jde o oblast intenzivní produkce těchto plodin, kde se každý rok do půdy aplikuje velké množství dusíku pomocí hnojiv. Přebytečné dusičnany se vyplavují do řek a potoků a končí v zálivu. Jeden by si myslel, že kukuřice a sója živí svět, to je ale mýlka.  Kukuřice a sója krmí hospodářská zvířata z průmyslových velkochovů. Problémy v Mexickém zálivu tedy přímo souvisejí s jídlem na našich talířích.

Při pohledu ze vzduchu je vidět, jak silně znečištěná voda proudí do Mississippi ->

K pochopení reality mi pomohlo, když jsem se vznesl do vzduchu na palubě malého letadélka Cessna. Očekával jsem, že uvidím různé sklady s paletami naskládanými pytli s hnojivy, ale letěli jsme nad malým průmyslovým městem, jedním z mnoha rozesetých po břehu Mississippi. Ke své hrůze jsem zjistil, že to jsou samé továrny na hnojiva. Výraz „továrna na hnojiva“ však vůbec nedokáže vystihnout ohromný rozsah tohoto skrytého dílu skládačky průmyslového zemědělství.

Mrtvé zóny se objevují po celém světě. Systémy průmyslového zemědělství jsou velmi závislé na umělých hnojivech a chemických látkách, které jsou hlavním zdrojem znečišťování naší vzácné vody. Jednoduše řečeno - náš hlad po „levném“ mase ze zvířat krmených levnou kukuřicí, pěstovanou na polích nasáklých chemickými hnojivy, škodí a vyhání vzácné druhy a poškozuje ekosystémy na souši, řekách i v moři. Ještě však není příliš pozdě na změnu k lepšímu. Snížení spotřeby masa, mléčných výrobků a vajec, zejména těch z průmyslových velkochovů, může snížit dopad naší stravy na vodu a výrazně zlepšit životní pohodu hospodářských zvířat.

Z tohoto důvodu se musíme chopit příležitosti na letošním Summitu OSN o potravinových systémech a pokročit v přípravě globální dohody o ukončení průmyslových velkochovů a o obnově našeho potravinového systému směrem k regenerativním a k přírodě přátelským způsobům výroby potravin. Summit OSN představuje neuvěřitelnou šanci soustředit tuto debatu na jedno místo a vytvořit katalyzátor změn na celosvětové úrovni.

Připojte se k nám a staňte se hrdinou potravinového systému pro zdravější budoucnost.

Děkuji.

Poznámka: Kniha Mrtvá zóna: Tam, kde žily divočiny byla vydána i v češtině. Přečtěte si více.

O autorovi: 

Philip John Lymbery je globální ředitel Compassion in World Farming, hostující profesor na Winchesterské univerzitě a autor dvou knih - Farmagedon a Mrtvá zóna. Číst více.