31.03.2021

Tento blog vychází z článku vydaném v magazínu Scotsman.

Když se ohlédnu zpět na tři desítky let pokroku ve způsobu zacházení se zvířaty, je povzbuzující vidět, jak se postoje a porozumění lidí potřebám zvířat vyvinuly k důrazné potřebě lepší péče o ně. Vznikla řada právních předpisů zvyšující standardy welfare. Bylo zavedeno označování vajec, abychom si mohli vybrat ta od slepic, které nejsou chovány v klecích. Mnoho potravinářských společností se zbavilo produktů z kuřat, prasat a krav chovaných v těch nejkrutějších podmínkách.

Je však třeba udělat ještě mnohem více.

Průmyslové velkochovy i přes všechnu svou krutost trhu bohužel stále dominují. A je velice smutné, že v jedné oblasti se naše zacházení se zvířaty změnilo jen velmi málo, a to je chov ryb a rybolov. 

Jsou lidé, kteří uznávají potřebu lepších standardů v oblasti welfare ryb, a vědí o jejich schopnosti vnímat bolest a stres, je jich ale menšina. Tiché utrpení volně žijících ryb v našich oceánech a na rybích farmách zůstává většinou lidí bez povšimnutí. Trpí v tichosti. Lidstvu je jejich osud do značné míry lhostejný.

Věda prokázala, že ryby nejenže cítí bolest, ale také zažívají potěšení. Některé druhy prokázaly i schopnost uchovávat dlouhodobě vzpomínky. Umí řešit problémy a některé dovedou dokonce používat nástroje.

I přes to, jak složitá a emocionální stvoření ryby jsou, jejich životní pohoda je v legislativě nebo v průmyslových normách zřídkakdy brána v potaz a problémy, jako zabíjení bez omráčení, jsou naprosto běžné.

Metody porážek ryb jsou celosvětově obzvláště zastaralé a kruté. Přestože jsou ryby chované ve Velké Británii před porážkou omráčeny, na většině místech světa jsou ryby zabíjeny udušením na vzduchu, na ledové tříšti nebo pomocí oxidu uhličitého. Volně žijící ryby mohou být také usmrceny samotným vykucháním. Volně žijícím žralokům se zase uřezávají ploutve, když jsou ještě naživu. Jejich zmrzačená těla jsou pak hozena zpět do oceánu, kde se potopí a umírají. 

Stejně jako ostatní průmyslové velkochovy i rybí farmy jsou velice kruté a zvířata jsou v nich chovaná ve vysoké koncentraci. Jak odhalují tajné záběry, které nedávno zveřejnila moje organizace Compassion in World Farming, průmyslový velkochov lososů ve Skotsku je plný problémů týkajících se welfare zvířat i životního prostředí. V jedné mořské kleci se často chová až 50 000 lososů. Mohou trpět oslepujícím šedým zákalem, poraněním ploutví a ocasů, deformacemi těla a masivním napadením parazitickými mořskými vešmi. Při současné úrovni produkce se nemoci vymykají kontrole, což způsobuje otřesné utrpení ryb a ohrožuje populace volně žijících ryb.

Na uzavírání divokých, migrujících druhů ryb, jako je losos, do podvodních klecí není nic šetrného ani udržitelného. Navíc k vyprodukování jediného kilogramu faremně chovaného lososa je potřeba několik kilogramů volně žijících ryb využitých jako krmivo. Nic z toho nepřispívá k vytvoření systému výroby potravin vhodného pro zdravou budoucnost. Proto Compassion in World Farming vyzývá k zastavení bezohledné expanze chovu lososů ve Skotsku a dalších částech světa jako první krok k ukončení této kruté a škodlivé praxe.

Nepochybuji o tom, že kdyby ryby měly srst namísto šupin, křičely by bolestí a žily na souši, lidstvo by s nimi mělo mnohem užší spojení a v důsledku toho i větší úctu k jejich životní pohodě a ochraně. Koneckonců jen málo lidí se dokáže dívat na chlupaté suchozemské zvíře s deformovaným tělem, oslepené, nemocné a nic přitom necítit. Proč je pro některé lidi tak těžké myslet na ryby jako na vnímající stvoření, která si vytvářejí přátelství, prožívají pozitivní emoce a mají osobnost?

<-“Naučila mě cítit, že jsem součástí tohoto místa, nikoli pouhý návštěvník. To je obrovský rozdíl,“ říká Craig Foster v dokumentu „Moje učitelka chobotnice.“ | Zdroj: The Sea Change Project

 Bylo nesmírně povzbudivé vidět, jak veřejnost podpořila britské veterináře, kteří požadovali, aby humři byli nejprve omráčeni a ne vařeni zaživa při plném vědomí. Výzva následovala poté, co vědecké důkazy jasně prokázaly, jak extrémním traumatem humři během procesu vaření trpí a že může trvat až 15 minut, než zemřou. Nedávný významný úspěch filmu Moje učitelka chobotnice (My Octopus Teacher) ukázal, že existuje mnoho lidí, kteří začínají rozpoznávat vnímavost mořských tvorů. Netflix začal vysílat také nový velmi uznávaný dokumentární film „Seaspiracy“. Slibují, že film radikálně změní způsob, jakým přemýšlíme a jednáme v ochraně oceánů.

Ale stane se to doopravdy? A co dalšího bude potřeba k tomu, aby spotřebitelé a zákonodárci o rybách uvažovali jinak?

V každém případě nelze ignorovat skutečnost, že ryby jsou nejzneužívanější skupinou zvířat na naší planetě. Nemohou mluvit ani se projevovat výrazy obličeje. Možná si myslíme, že nemáme s rybami mnoho společného, ​​ale opak je skutečností. Mají mozek, srdce a nervový systém a teče jim krev, když se do nich řízne. 

Všichni musíme využít příležitosti letošního Summitu OSN o potravinových systémech, abychom se posunuli směrem ke globální dohodě o ukončení průmyslových velkochovů všech zvířat včetně ryb. Je nezbytné změnit náš potravinový systém a přejít na regenerativní, k přírodě přátelské způsoby výroby potravin.

Proto je mi ctí, že jsem byl jmenován „Šampionem“  OSN pro potravinové systémy a mohu zastupovat organizace zabývající se welfare zvířat v Evropě i mimo ni. Pro lidstvo, pro zvířata, suchozemská i vodní a pro veškerý život na Zemi nikdy nebylo tak důležité napravit náš potravinový systém.

Stávající odvětví rybolovu a chovu ryb jsou postavena na utrpení zvířat a to se musí změnit. V příštích letech se lidé ohlédnou zpět a budou zděšeni tím, jak se zacházelo s rybami a jak se drancovaly naše oceány.

Ruku v ruce s vývojem našeho porozumění ostatním živým tvorům, se musí bezpochyby rozšiřovat také naše empatie tak, aby zahrnula i vnímající bytosti pokryté šupinami stejně, jako kdyby byly chlupaté.

O autorovi: 

Philip John Lymbery je globální ředitel Compassion in World Farming, hostující profesor na Winchesterské univerzitě a autor dvou knih - Farmagedon a Mrtvá zóna. Číst více.